PROJEKT synátor: Superhrdinové

Ten den nebyl ničím výjimečný, řekl bych, byl přímo nudný.
Jak 9 letý kluk jsem se svým o ​​rok starším bráchou seděl na zadním sedadle našeho zeleného Wartburgu. Přilepenými nosy na pootevřených oknech jsme sledovali okolní krajinu cestou z Vranova do Sečoviec. Vezli jsme uja Dušana na vlakovou stanici.

Dušan a Izo (můj otec) byli nejlepší kamarádi, což v těch dobách znamenalo kamarádství doslova na život a na smrt. Nebylo dne, kdy by nebyly spolu. Průkopníci kulturistiky a potápění ve Vranově, kterých kromě lásky ke sportu a přírodě spojovala jakási zvláštní chemie, když si rozuměli i beze slov.
Přesně jako ten den v autě, když neřekli ani slovo. Nepřikládal jsem tomu žádný hlubší význam, neboť oni dokázali v němém úžasu i hodinu sledovat mravence jak v napínavém přírodopisném filmu. Oba totiž milovali přírodu v každé podobě ale nejvíce snili, tak jako většina chlapů zpoza železné opony o pravé divočině a divokém západě, které nasávaly jako chlapci v knihách od Julese Verna či Karla Maya.

Byly to dva silné vůdčí typy, které své nejkrásnější léta života zasvětili kulturistice a potápění na Domaši. Byly jádrem partie, která se kolem nich zformovala ve Vranově a setkávala v legendární činkárni ELÁN ve sklepě cihlového činžáku. Izo, Dušan, Ondro, Laci, Jožko, Stano byli chlapi, kteří žili své každodenní životy na nakládačích dřeva, ve výtahových šachtách či kotelnách. Denno denně se po práci v Elán setkávaly a cvičili na svépomocí svařovaných strojích a kladkových mechanismech vyrobených podle fotek ze zahraničních časopisů. V partii platila nepsaná chlapské pravidla, zdravá rivalita a hierarchie jako ve vlčí smečce. Pokud jste se chtěli stát součástí partie a nebodaj začít trénovat v ELAN, museli jste nejprve projít kondičními testy, kterými jen málokdo prošel napoprvé. Testovali tak odolnost a houževnatost kluků, kteří chtěli opravdu trénovat. I pojem v oblasti kulturistiky a pozdější otců cvičenec Igor Kopeček se do elán dostal až na podruhé. ELÁN nebyla jen činkáreň. Byl to duch kolem nevídané partie, která byla aktivní v potápění, hokeji, fotbale či organizačních aktivitách města. V činkárni se chlapi večer setkávali, plánovali víkendy na Domaši, snili a svépomocí tvořily vylepšení strojů na cvičení, či dokonce kompresor na plnění lahví na potápění. V té době byl nedostatek šílený katalyzátor tvořivosti, když si chlapi uměli vyrobit cokoli. Neznali slovo nedá se a doslova se měnily při přemýšlení a tvoření na superhrdinů.

Otec s Dušanem nadále mlčky seděli vpředu jako Brynner a McQueen v dostavníku v legendární scéně ve filmu 7 statečných. Chlapi, kteří neplýtvali zbytečnými řečmi a vyzařovala z nich sebejistota a klid. Jako když otec ztratil klíče v lese při houbaření, ale s klidem rozbil boční okénko, nastartoval na kablíky auto a dovezl nás bezpečně s bratrem domů. Při něm jsme se cítili bezpečně i tehdy, když nás na člunu vyvezl do středu Domaša, povyhadzoval nekompromisně do tmavé hluboké do vody. Nestihli jsme ani zakřičet od strachu a už jsme se po prvotním ponoření hompáľali v koupacích vestách na hladině jako špunty. Srdce jsme měli až v kalhotech a v očích strach, protože jsme nevěděli plavat, ale plně jsme mu důvěřovali.

Kolem jsme najeli na výmol a prudce jsme všichni nadskočili v autě. V kufru auta zaklepou kov o kov. Otec se podíval na Dušana a řekl: „to byly láhve na potápění“. Ihned mi hlavou proběhly čerstvé zážitky z léta na Domaši. Vráblová chata, Zaječí debra, Indiánská zátoka a moje první opravdové potápění v hloubce 5 metrů, bitvy a ohadzovanie blátem s Dušanova synem a ostatními dětmi ELÁNovskej partie. Lov úhořů pod vodou do síťky, výrobu luků a bezinkové pušky na trnky, stopování zvířat v lese, poznávání rostlin, ranní budíčkem a rozcvičky na orosení trávě, koupání a mytí zubů v ledovém stružky, noční pochod lesem a světlušky, soutěže zdatnosti, vytrvalosti a přesnosti, večerní opékání a chuť připáleného bramboru z grilu … ..
Moje vzpomínky přerušil pískot vlaku. Blížily jsme se k vlakové stanici. Několik místních štamgasty pofajčievalo před budovou, kde jsme zaparkovali. Zpozorněli při výstupu Dušana a otce z auta. Vysportované chlapisko, v té době neobvyklý jev, vzbuzovaly přirozený respekt. S bratrem jsme se rozloučili s ujom Dušanem a nasedli zpět do auta. Otec se s ním ještě chvíli mluvil a pak se dlouho objali jako bratři.

Otec cestou zpět neřekl ani slovo a i když jsme to s bratrem neviděli, tušili jsme, že i celou cestu proplakal. Pamatuji si jen, že o pár týdnů jsme obdrželi od Dušana list z Toronta. V té době jsem tomu nerozuměl, ale později jsem pochopil celý ten scénář osudného dne. Dušan ten den emigroval do Kanady, vysněné země z verneoviek a presnených nocí.

Když jsem se po letech později zeptal otce proč nešel s ním, tak se na mě podíval a s jistotou v hlase řekl, že by mu puklo srdce kdyby nás tu nechal.