PROJEKT synátor: otužování

Píše se rok 2010. Venku hustě sněží a já opatrně kráčím do nemocnice na Kramároch. Sadám si do plné čekárny před ambulanci prof. Guth, špičkového odborníka na léčbu páteře. Ještě zkontroluji v kabátě zavařeninový pohár plný poctivě nasbíraných sušených hub a ponořím se do čekání. Bolest mi vystřeluje do křížů a brní pravá noha.

Profesor, který celý život zasvětil léčbě páteře, mi nad rentgenovým snímkem odhaloval tajemství svého fochu a vysvětloval možné příčiny seknutí křížů. Předepsal mi masáže, cvičení s fyzioterapeutem a elektroléčbu. No při odchodu z ambulance se ale událo něco, co mi navždy změnilo život. Profesor si všiml můj upřený pohled na knihu, co ležela na jeho stole „Voda a chlad“, které byl spoluautorem .: „Noo ledová voda je jen pro silné nátury, ale vy byste to zvládnout mohl“, popíchl mě s úsměvem na tváři . Můžete si ji zakoupit na recepci. Poděkoval jsem a při rezervaci termínů pro elektroléčbu jsem si knihu zakoupil. Ani ve jsme by mi nenapadlo, že to je naposled kdy budu v nemocnici jako pacient a že na předepsané rehabilitace ani nenastoupím.

Ještě té noci jsem celou knihu přečetl a přiznám se netušil jsem, že mi budou dělat společnost Teutonia, Mojžíš, čínský lékař Fu-su, Sokrates, Seneca, zda lékař lékařů Hippokrates. Všichni dokonale znali sílu ledové vody. V Spartě bylo otužování nedílnou součástí výchovy. Ledové lázně dokonce zmiňuje i Marcus Aurelius v knize, kterou psal i na území Slovenska. Studenou vodou léčili i Slováci už před 200 lety. Jann Karol Lubeck, Ján Šulek, Fraňo Madva, lidový léčitel Vincent Priessnitz zakladatel lázní Jeseníků, který léčil i Gogola. V studených vodách rádi plavaly Karel Veliký, generál Kutuzov, Goethe, Puškin, Tolstoj a mnozí další. Ten večer jsem usínal se silnou touhou přidat se do spolku k těmto velikánům a vyzkoušet si plavání v ledové vodě na vlastní kůži.

Píše se rok 2020. Hustě sněží a já svižným krokem kráčím k řece Kysuca. Pod nohama mi vrže čerstvě napaden sníh a mrazivé ticho narušuje pouze občasný skřek vran hledající cosi na zasněženém poli.

Na saních za sebou tahám synátor, který na mé překvapení nenarušuje atmosféru ticha. Možná je právě na cestě do Narnie nebo na dobrodružné výpravě na severní pól. Jsem rád, že je se mnou právě ve věku, kdy vše nasává jako houba.

Na břehu Kysuce svižně shodím poslední kusy oblečení a za pozorného pohledu mého syna vcházím do ledové vody bez jakéhokoli strachu a napětí v těle. Tak jako nespočet krát za posledních 10 let, kdy si tělo, duše a rozum zvykali na šok z ledové vody. Z chladu se stávalo teplo a z extrému běžný jev. Zavírám oči a nemyslím na nic.

Odevzdávám se moudrosti přírody a vlastního těla a beru tím zodpovědnost za své zdraví do vlastních rukou.

Srdce se promění na nedostižnou pumpu. Cévy a vlásečnice se rozšíří, z jater se vyplaví krev, směřuje do končetin, pokožka zčervená, vytváří se tepelná izolační vrstva. Po krátkém čase se začnou cévy zužovat, pokožka bledne, odkrví se končetiny, krev se vrací do jater, do plic a do mozku. Zároveň se vyplavují z mozku endorfiny – hormony štěstí. Výsledkem je neopakovatelná příjemná masáž cév, které si udržují pružnost a elasticitu. Dříve než délka koupání je důležitější pravidelnost. Je to jen intuice a hlas vlastního těla, které mě znovuzrozeného a nabitého energií vyhánějí z ledového objetí Kysuce. Pocity které zažívám během koupání a následně po nelze popsat slovy. Vím jen, že rozhodnutí před 10 lety začít plavat v ledové vodě bylo jedno z nejlepších v mém životě.