Samota se buduje, osamělost zabíjí

Jít do lesa na procházku, do posilovny k železu, k oknu při východu nebo západu slunce, či jen do prázdné pokoje, dokáže přinést potřebné vyčištění prosáklé mysli každodenními starostmi. Když jdu do samoty, vychutnávám si čas tichosti, čas uvolnění, který přichází paradoxně iv hlasitém a namáhavém prostředí. V samotě nacházím mnoho: klid, uvolnění, inspiraci, pochopení, radost, a zejména o samotě v přírodě i úctu, pokoru a úžas.

V samotě jsem udělal své zatím největší rozhodnutí, v samotě jsem kul a stále kujeme svůj charakter, v samotě jsem hledal a stále hledám své poslání, svůj směr. Samota je léčivá, samota buduje. No na to, aby takovou zůstala, potřebujeme skálu, oporu, místo, kam se
ze samoty vrátíme. A ještě více potřebujeme alespoň jednoho parťáka, který nám pomůže vyjádřit a pochopit, co jsme v samotě našli. Samota, to je dvousečný meč, který dokáže budovat věci nové a dobré, ale zároveň pokud nedáme dostatečný význam naší skále a společníkovi, snadno se umí proměnit na destruktivní osamělost.

Co tedy těmito dvěma věcmi myslím?

Místo, kam se vrátíš
Jeden kamarád se se mnou podělil o zkušenost před jeho odchodu na vysokou školu v Londýně. Před odjezdem býval v Bukurešti nad bytem, ​​kde žila jeho babička. Během toho, jak tam býval, se téměř nesetkávali a celkově neměly silný vztah. Když se však loučili, babička silně plakala. Zeptal se jí, proč tak velmi pláče, vždyť se přece téměř vůbec nesetkávali. Babička mu řekla, že i když se často nesetkávali, pro ni bylo vzácné, že věděla, že je tam nad ní, už jen když slyšela bouchnutí dveří. Věděla, že je tam a to její dávalo klid. Kdyby cokoli byla potřebovala, stačilo by pár minut a byl by při ní. Její skála odchází, proto plakala.
Kromě ne dokonalé rodinné situace mého kamaráda, slova jeho babičky ilustrují, jak se samota dokáže přetavit do osamělosti.
I když babička mého kamaráda žila často v samotě, osamělá se necítila, protože její vnuk byl na blízku. I to stačilo. No když jí vnuk, její skála, odcházel, pocítila náhlou úzkost osamělosti.

Osamělost je svině. Podle výzkumů je pro lidi stejně špatná jako kouřit 15 cigaret denně. Každý jsme vystaven její riziku, ale podlehnout nemusíme.
Na to, aby se samota nepretavila do život ničivé osamělosti, potřebujeme oporu, o kterou se umíme opřít v době nouze i klidu. Bude nám oporou, i když ji nebudeme vidět. Oporou, která nám kryje záda. Je to jakoby taková psychologická pojistka, pomoc v době nouze a společnost v době klidu.
Jít do samoty a najít tam něco dobrého je výrazně lehčí, když mám zázemí, do kterého se můžu vrátit. Tímto zázemím může být rodina, přátelé, volnočasové komunity, škola, práce. Být sám pak není tak náročné, neboť tuto oporu si neseme vždy s sebou v mysli. Je nám brněním před nástrahami samoty. Tímto brněním umíme být i my, a jak Peter rozebíral v předposledním podcastu, jak muži víme darovat klid skrze naši oporu.

Osoba, jejíž řekneš

Ještě důležitější než je mít takové zázemí, je mít někoho, s kým můžu svou zkušenost samoty, ticha života, sdílet. Jak Josef Fousek, český spisovatel a básník, říká: „Samota je krásná, ale musíš mít někoho, komu o ní promluvíš.“ Potřebuješ alespoň jednoho společníka na cestách, u kterého najdeš pochopení. V dnešní době se mnoho lidí cítí osaměle. Často to není tím, že by kolem sebe nikoho neměli, člověk může být obklopen davem lidí a přesto se cítit osaměle. Fyzická blízkost lidí není to, co chybí, chybí zde blízkost duševní. Mnozí lidé mají problém najít skutečné, hluboké vztahy, které umožňují vzájemné pochopení. No jsou to právě tyto vztahy, které odeženou osamělost a dají prostor léčivé kreativitě samoty. Samota ti přinese mnohé zjištění o sobě, o světě, o tvém místě v něm, ale potřebuješ někoho, kdo ti pomůže tato zjištění dát do pevné formy, kdo dokáže pochopit, co se snažíš vyjádřit a umí nabídnout svůj pohled, nejen poslechnout. Bez této osoby nebo osob, je pohyb v džungli samoty nebezpečný. Její nástrahy tě vědí zabít. Přirozený stav lidí je žít v komunitě. Většina našich předků žila v malých komunitách, v kmenech, které snadno nabízeli společnou zkušenost, a tedy i vzájemné pochopení. No muži se často izolují, či z vlastní iniciativy, lhostejnosti, povinností nebo lenosti. Není ale dobře zůstat sám. Osamělost tě časem zabije. Doběhne tě.
Potřebuješ svou tlupu. Někdy stačí alespoň jeden další osamělý vlk, se kterým můžeš sdílet, co najdeš v samotě, aby se neproměnila na osamělost.

Zda v davu lidí nebo v houští lesa, pokud nemáš svou skálu, svou oporu a pokud nemáš společníka na cestách, s kým sdílíš svou zkušenost, osamělost se tě bude nadále pevně držet a vysávat z tebe život.
Pokud svou tlupu ještě nemáš, najdi ji nebo vytvoř a poděkuj těm, kteří jsou pro tebe každodenní skálou.